Minimalistický přejezd Krušných hor

Léta sním o tom, jak jednou přejedu na běžkách Krušné hory od ztačátku do konce. Od Nakléřovského průsmyku až někam k Chebu. Zdá se, ovšem, že tu správnou dobu pro takový podnik jsem už zaspal. V posledních letech se naše tradiční přejezdy buď nekonají vůbec, nebo se omezují na klasický úsek Bublava - Boží dar.
Musíme vystačit s málem. Nikoli celé hory - ale jen jeden kopec. V době, kdy si závodníci nechávají vozit sníh do údolí, aby je diváci mohli sledovat z okna, to není ostatně nic neobvyklého. Letošní "přejezd" se tedy omezil jen na území tak 3 x 10 km. Pod vrstevnicí 1000m už sníh nebyl.
Přesto nás lyžovačka překvapila. Někoho nepříjemně (pády byly tvrdé), ale většinu příjemně. Když řeknu, že jsem najezdil 85 km, z toho skoro polovinu po nových trasách, nebudete věřit.
Začali jsme pěším přesunem přes bývalou celnici na saskou stranu. A hned od horské chaty za celnicí se dalo jet. V běžkařském areálu na Fichtelbergu bylo několik upravených tras. Nahoře byly cesty sjízdné ale o pár metrů níže, přecházely stopy do ledu a kamení.
Druhý den jsme se paďoursky vyvezli až na Klínovec. A tam byla zima ještě pohádková. Severní úbočí Klínovce přechází v nevýrazný vrchol Macecha. Nikdy jsem tam ještě nebyl a tohle byla příležitost. Utuhlý sníh s pár cm prašanu vytvořlo dokonalé podmínky pro brouzdání lesem křížem krážem bez cest. Našli jsme i "vrchol" Macechy a objevili pohledné rašeliniště v jejím sedle.
Stopy pokračovaly po magistrále až k Meluzíně a tam končily. Dál na severovýchod už nebyl sníh. Je to známý efekt klínoveckého masivu, který všechny srážky stáhne na sebe. Rozsochatou Meluzínu jsme dobyli pěšky (na lyžích to ostatně nejde ani když je sníh) a kochali se výhledy až k Milešovce.
Naše ubytování v horském hotelu na Plešivci bylo sice v nevalně vyhlížejících chatkách, ale jejich moderní interiéry příjemně překvapily a v hotelu nás krmili tak, že se to prostě ani nedalo sníst.
Takže až bude zase příště zcela nevyhovující sněhová situace, víte, kam se podívat.