Třetí nejvyšší vrchol Rakouska - Gross Venediger je součástí rozsáhlého masivu, který se řadí do Vysokých Taur. Výstup je možno uskutečnit ze tří směrů: Z chat Defreger, Kürsinger a Prager. Nejčastěji se používá cesta z Matreier tauernhausu přes Neue Prager Hütte. Výchozí místo je dobře dostupné od Felbertauerntunelu a celý výstup se dá zvládnout za dva dny. My se ale nechceme honit a volíme třídenní cestu s dvěma noclehy. Plán je jedna věc, počasí druhá. Takhle se balíme na počátku cesty u Matreier Tauernhausu a vyrážíme do deště. |
|
Má to ale i své kouzlo. Potoky tvoří mohutné vodopády a hlavní tok v dolině řádí jako pominutý. | |
Než ale dorazíme do závěru doliny, déšť ustává a my nadějně stoupáme strmým svahem vzhůru. Původně zde byl všude ledovec. Ještě v roce 1860 dosahoval až ke dnu doliny do výše 1765m. Dnes zde rostou kytičky a ledovec není vůbec vidět. Za 150 let ustoupil do výše 2300m a zkrátil se o dva kilometry. Tohle se dozvídáme z tabulí naučné ledovcové stezky, která začíná právě v místě původního čela ledovce. | |
Naučná stezka strmě stoupá po pravé straně údolí, traverzuje ho a připojuje se k základní výstupové trase. Doporučuji ji absolvovat při sestupu, protože tak máte více sil obdivovat předkládané krásy. I my jsme si ji nechali na sestup a co nejrychleji stoupali k chatám. Není to totiž jedna, ale hned dvě Prager Hütte. Stará byla postavena r 1872, nová potom o kus výše o 30 let později. Dnes slouží k ubytování jen nová chata. Na staré ale můžete využít útulnou hospodu. V malinkém lokále v takřka domácím prostředí jsme rychle zapomínali na déšť, únavu i na nejisté vyhlídky na zítřek. | |
Název "Pražská" ukazuje na původ chaty. Založila ji pražská sekce Německého alpského svazu. Pražští Němci o ni potom pečovali a v roce 1904 vybudovali novou chatu blíže k ledovci. Po jejich odsunu z Čech, se sekce přejmenovala na Oberland a sídlí v Mnichově. To vše se dozvíme z tabulí na chatách. Na Nové Pražské chatě připomínají naše německé krajany i obrázky a mapy z Čech. | |
Druhý den sněží a sněží. Teprve po poledni se vyčasí. Už nás z povalování bolí celé tělo, tak jdeme alespoň kousek k ledovci. Prošlapeme si cestu na zítřek. Ledovec původně dosahoval až k chatě a ještě před 20 lety zde bylo souvislé sněhové pole. | |
Ráno využijeme prošlapanou cestičku k ledovci a konečně přijdou ke slovu i mačky. Hned první výšvih je současně nejstrmější. Dále už postupujeme po plochých pláních. Opatrnost je v šak na místě. Ledovec se tváří přívětivě, ale pod novým sněhem číhá řada nebezpečných trhlin. | |
Vrchol Venedigeru se skrývá téměř do poslední chvíle za horizontem. teprve po třech hodinách spatříme cíl naší cesty. Ještě chvíle stoupání a už je tady vrcholový hřebínek. | |
Na vrcholu je docela tlačenice. Musíme čekat ve frontě na vrcholové foto. | |
Tak honem pryč, než dorazí další skupiny! | |
Pár hodin sestupu v rozměklém sněhu a - sláva, už jsme zase na skále! | |
Chvilka odpočinku na chatě a honem dolu. Čeká nás sestup až k autobusu. Ale před tím ještě chceme projít tu ledovcovou naučnou stezku. I když jsme již unaveni, jsme nakonec rádi, že ji poznáváme. Rozhodně stojí za to. Ledovec se sice stáhl do údolí, ale i tak je to pořád ještě macek. | |
Při sestupu přijdeme i jednomu malebnému místečku, které symbolicky zakončuje celou tůru - Boží oko. V úžlabině mezi dvěma morénami je malé trojúhelníkové jezírko s kruhovým ostrůvkem. Podobnost s božím okem je skutečně zarážející. | |
Chvíle rozjímání končí a musíme dále - přesněji dolu. Nekonečné klesání a stejně nekonečný pochod silnicí přes osadu Inergschloss až k parkovišti. Skončil výlet, který můžeme doporučit každému. Výstup je bezpečný a dá se zvládnout i za horšího počasí. A hlavně - je to tu hezké. |