POUŽITÁ KLASIFIKACE TURISTICKÝCH A HOROLEZECKÝCH CEST

A. Turistické cesty:
Turistické cesty popsané v tomto průvodci, jsou děleny dle obtížnosti na čtyři kategorie:
1. Lehké turistické cesty (T1):
pohyb v terénech bez sněhu ve výškách 2000-2500 m převážně po značených turistických chodnících.
2. Mírně těžké turistické cesty (T2): cesty bez ledovcových úseků pod hranicí 3000 m, potřebný cit pro jistou chůzi a rovnováhu, místy krátké, dobře zajištěné úseky s lehkým skalním lezením (zpravidla přístupové cesty na horské chaty).
3. Těžké turistické cesty (T3): cesty ve výškách 3000-4000 m, lehké ledovcové nebo firnové úseky, exponované skalní úseky s umělým zabezpečením typu Via Ferrata (železné žebříky, fixní ocelová lana, umělé stupy). Potřebná výbava a znalost zacházení s cepínem a mačkami, v případě skalních úseků je třeba pro pocit bezpečí prsní nebo sedací úvazek a krátké lano s karabinou.
4. Dosti obtížné turistické cesty (T4): vysokohorské cesty ve výškách od 3500 výše s delšími (celodenními) přechody po ledovcích, nutná dovednost zacházení s mačkami, cepínem, lanem, základní znalosti jištění na laně, delší zkušenosti s pobytem v těchto výškách a vysokohorských podmínkách. Poslední turistická kategorie T4 se již prolíná s I. a II. stupněm klasické mezinárodní horolezecké klasifikace UIAA.

B. Horolezecké cesty:
Základem pro hodnocení horolezeckých cest popsaných v tomto průvodci, je francouzská klasifikační stupnice v kombinaci s mezinárodní klasifikační škálou UIAA.
Francouzská klasifikační stupnice charakterizuje celkovou obtížnost cesty. Hodnocení vychází především z celkové délky výstupu, objektivního nebezpečí, v úvahu se bere i blízkost či odlehlost, dlouhý nebo krátký přístup, relativní výška, dostatek dobrých stanovišť, možnosti ústupu.
F - lehké
PD - mírně těžké (zhruba odpovídá celodenní cestě převážně v terénu I.st.UIAA se skalním úsekem II.st.UIAA)
AD - dosti těžké (II.-III.st.UIAA)
D - těžké (III.st.UIAA)
TD - velmi těžké (III.-IV. st.UIAA)
Extrémně těžké cesty klasifikace ED a ABO nejsou do tohoto průvodce zahrnuty.
Naproti tomu stupnice UIAA je vhodná zejména pro skalní úseky a určuje vždy nejtěžší místo cesty. Tento průvodce není určen pro špičkové horolezce, ale především pro tzv. "sváteční" lezce a vysokohorské turisty, kteří do hor jezdí především pro radost z velehorské přírody a tak se tento průvodce omezuje na popis hlavních cest na vrchol do IV. (výjimečně V.-VI.) stupně obtížnosti UIAA.
I - lehké, nejjednodušší forma skalního lezení, ne však již chodecký terén, k zabezpečení rovnováhy je třeba rukou, začátečníci již potřebují jistit lanem především pro odstranění psychických bariér, lezec nesmí trpět závratí
II - mírně těžké, začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů, při sestupu tímto terénem je možno některé kratší úseky slaňovat
III - středně těžké, obvykle se v tomto terénu jistí i zdatní lezci, na exponovaných místech se doporučuje mezijištění, kolmá místa či převisy s dobrými chyty vyžadují již značné úsilí a zvyk na expozici, je nezbytné správně zacházet s lanem a znát techniku slaňování, tento stupeň představuje hranici pro příležitostné lezce
IV - těžké, na tomto stupni začíná již opravdové lezení, nezbytné dostatečné lezecké zkušenosti, jištění se sebezajištěním nezbytné, na delších úsecích obvykle zřizujeme několik bodů postupového jištění, tyto cesty jsou určeny již jen zkušeným lezcům s pravidelným výcvikem.
Těžší stupně jsou již jen pro ty, kteří vědí, do čeho jdou i bez přečtení této klasifikace. Jen tak mimochodem, tato stupnice se zatím zastavila u X. stupně! Pro zjemnění stupnice jsou používána ještě znaménka + a -. Je to přesně obráceně než ve škole, takže např. III+, znamená o něco horší, těžší, než základní III. stupeň, zatímco II- se již blíží lehkému I+ stupni. Pro ledovcové a sněhové úseky se zde uvádí pouze sklon svahu, neboť podmínky v těchto terénech jsou značně proměnlivé. Z celkového převýšení lze odhadnout expozici i celkovou náročnost cesty.