Finský park Kevo

Hlavní sezóna pro návštěvu rezervace je v létě, ale je zde i několik chat vybavených pro zimní použití. Proto jsem se rozhodl do Keva vypravit s lyžemi.
V autobuse z Inari cestuji jako jediný pasažér. Není to nic neobvyklého. Při většině našich dubnových cest jsme v autobusech sami. Aby se to vůbec vyplatilo, rozváží řidič navíc poštu. Některé zásilky vhazuje do rozměrných schránek u silnice, někdy ji zanese do stavení, pokud je u cesty. A právě takový poštovní bus mě vysazuje na večer v místě zvaném Sulaoja. Je zde pouze zaváté parkoviště s informační tabulí. Odtud vychází značená cesta do rezervace. Namlsaný perfektním zimním značením na Nuorgam treku, očekávám něco podobného. Ale chyba lávky – zde je pouze letní značení. To znamená občas barevná šmouha na stromě, a kde stromy nejsou – nizoučký kolík (tak 20 cm) s červeným koncem. Nic pro zimní turistiku. Ovšem od parkoviště vedou stopy běžek, tak pojedu po nich.

Ale už po pár metrech je jasné, že jezdci přede mnou zde také nikdy nebyli. Příští dvě hodiny se prodírám divokým krajem roklí a hřbetů. V létě je to jistě zajímavá procházka, ale v zimě se saněmi, je to očistec. Divoká krajina je počátkem onoho dlouhého zlomu, který vrcholí kaňonem. Po dvou hodinách mám za sebou 2 km a vyčerpaně dorážím na letní tábořiště. Skoro už uvažuji o nouzovém přenocování. Ale právě v tomto místě se zprava připojuje skútrovka – která vedle souběžně s mojí strastiplnou cestou a vycházela ze silnice jen kousek od onoho zrádného parkoviště.
Další cesta je už pohodlnější, a po další hodině stojím na břehu velkého jezera a konečně vidím majestátní esker - morénový val vysoký několik desítek metrů a táhnoucí se v délce skoro 10 km až k začátku kaňonu. Tam někde by měl být kýžený srub Ruktajärvi. Je už ale 21 hod a do setmění zbývá hodina. Zběžně prohlédnu letní útulnu na břehu jezera. Jsou tu kamna, tak by se tu dalo snad vydržet. A bez odpočinku vyrážím přes jezero. Po hodině se přehoupnu přes nízkou morénu navazujícího malého jezera a v dálce již zřetelně rozeznávám kužel koty – přístřešku nad ohništěm. Někde kolem bude určitě i chata. Těsně před setměním stojím na prahu srubu. Dveře jsou zavřené na háček – sláva jsem tu sám!

Ráno je zataženo, mraky nízko. Není kam spěchat. Po poledni se to trochu vybírá. Další srub je jen 6 km daleko – neměl by to být problém. Za špatné viditelnosti to ovšem problém je. Nakonec mě spasí značení okraje rezervace. To je provedeno tyčemi a je viditelné i v zimě. S jeho pomocí udržuji správný směr a přijíždím na dohled ke srubu Njavgoavi. Parkuje tam ovšem skútr a mě se nějak nechce setkat se s lidmi. Rozhodnu se jet bez zastávky k dalšímu srubu – rašelinové chýši. S využitím značení rezervace to nebude problém, protože chýše je poblíž ní.
Jenže se ukázalo, že mi sebevědomí stouplo příliš do hlavy. Ztratil jsem ostražitost a ono „výrazné“ tyčové značení okraje rezervace jsem prostě přejel. Začal jsem se nořit stále hlouběji do hor, v domnění, že hledané tyčové značení je přede mnou. Za každým hřbetem se ale otevíraly jen nové nekonečné pláně, které při nízké oblačnosti vypadaly stále zlověstněji. Nakonec jsem to vzdal a po vlastních stopách se vrátil pokorně k odmítnutému srubu. Je kupodivu prázdný – skútrař už odjel.
Ještě jsem neměl ani vařeno, a je tu návštěva. Štěbetání za dveřmi mě vylákalo ven a tam tři děvčata. Tak kolem 20. A tamhle je čtvrtá. Nemají pulky, jen rance. Hrnou se dovnitř, ale hned mě ujišťují, že jedou dál na Ruktajärvi. Zajdou se ohřát a rozehřívají sníh na vodu. Najednou smích a za oknem se objeví ještě jedna opozdilá. Tak tedy pět Amazonek. A všechny rozehřívají sníh, jako by týden nepily a vodou plní spousty lahví a termosek. Jsou celé červené od větru. Vyzpovídají mě, odkud a kam a také proč jezdí Češi tolik do Finska. Říkám jim, že je to tady pro nás prostě ráj. „For us too“, hned opáčí mluvčí. Asi po hodině, když už není kam vodu nalévat, odtáhnou na jih k dalšímu srubu. Loučím se s nimi a jdu si prohlédnout jejich lyže. Jedna má backcountry podobné jako já – to je asi velitelka, tři mají obyčejné úzké běžky a jedna klasické široké finské lyže – to je ta, co zaostává.
Osiřím, ale ne nadlouho. Ještě před setměním přichází starší Fin s pulkami. Mluví jen finsky, tak si moc nepopovídáme. Jen z něj vytáhnu, že nejede z Ruktajärvi, ale od Poroerotusu – sobí farmy nějakých 15 km odsud. Má dlouhé lyže, může si jet i mimo cestu. Není co dál povídat, předstírám, že spím a za chvíli je to ostatně i pravda.

Ráno je jasno a mráz. Není na co čekat. Vyrážím během půlhodinky jen s ranečkem. Fin se sotva probouzí. Sníh je utažený s pevnou krustou na povrchu. Na běžkách a bez bagáže se dá udělat pohodlně 40 km. Rozhoduji se proto dojet na vrchol Guivi a zpět za den. Ale ani za jasného počasí není orientace jednoduchá. Stopy lyží ze včerejška se často ztrácejí a naopak od skútrů je jich všude plno. Ještě než dojedu k další útulně, už stačím zabloudit. Ale už jsem se seznámil s prostředím, a proto vím, že v Kevo lze s výhodou využít značení hranice rezervace, které je dobře viditelné.
Na půli cesty k chatě Guivi je v mapě značeno Kammi – chatka. Z popisu na internetu je známo, že v parku je kromě řádných chat i několik rašelinových chat pro nouzové přenocování. Tahle je dokonce nově postavena a má parametry kvalitního srubu: vařič, kamna, nádobí a pryčny pro 4 osoby. I šest by se vešlo. Stěny nejsou z kulatiny, ale z prken a obloženy vrstvou rašeliny. Chata je úplně nová a nahrazuje polorozpadlou chýši, stojící pro srovnání hned vedle. Na staré chatě si můžeme prohlédnout původní konstrukci. Kostra je tvořena silnými větvemi, na nich byla asi původně kůra a potom rašelina. Vnitřní prostor byl velmi malý – tak pro 2 - 4 osoby. K topení a vaření sloužil kamenný krb. Chatka měla i malou předsíňku, aby se zlepšilo těsnění vchodu. Na stěně ještě visí futrál na knihu návštěv, ale vlastní kniha je už v nové chatě. Chata stařenka s místy propadlou střechou je již napůl zaváta sněhem a čeká ji postupný zánik.

Za chatou cesta pozvolna stoupá. Dostávám se do oblasti holých kopců. Je to krajina fjelů nebo též tunturi. Mizí i poslední břízky a zůstávají jen holé kopce. V létě, či na podzim bude krajina barevná, teď je vše bílé a někdy se zdá, že obloha splývá se zemí. Ani foťák se nemá o co zachytit a špatně zaostřuje. Není divu, že opět bloudím. A to je jasno! Spasí mě zase hranice parku. Ale nakonec je to lepší. Správná cesta vede přes planiny, kde nejsou žádné výhledy, kdežto trasa po hranici vede okrajem fjelů a je odtud výhled až do doliny Tany a dále do Norska. Cestu k nejvyššímu vrcholu Guivi (640m) si tím dokonce zkrátím.

Z vrcholu se vracím oklikou po správné cestě přes stejnojmenný srub. Patří k nemnoha finským srubům, v jejichž okolí nejsou už stromy. Výhled z okna na okolní hory nic neruší. Součástí srubu je i příslušenství - dřevník a záchod. Za špatného počasí se to jistě hodí. To ale není dnešní případ. Ovšem podmínky nejsou zase tak ideální. Dopoledne byla ještě zima, po poledni se otepluje a sníh měkne. Nejvyšší čas k návratu. Při zpáteční cestě si už dávám pozor a držím se stop. Sleduji, kdo tu jel: jsou tu stopy sněžnic, ale jen cestou sem, zpátky vedou stopy lyží. Občas narazím na stopy včerejší skupiny Amazonek – pětice lyží. Ze zápisů na chatách je už znám i jmény – Lýdia, Anna, Tuuli, Reetta, Aino-Liisa.

Stopy a zápisy v knize ožijí a zalidní jinak pustou krajinu. Inu člověk intuitivně nechce být sám. A i když si stále opakuji, jak je to tu hezké, přece jen cítím ulehčení, když se po krátkém sjezdu na konci fjelů objeví první stromy. Inu středoevropan je tvor lesní.
Krátce za rašelinovou chatou dojedu dvojici Finů. On táhne obrovské pulky, ona menší ranec. A na pulkách se vezou - sněžnice. Stopařská záhada je vyřešena. Mám za sebou 40 km pohádkové jízdy polární tundrou. Těším se na odpočinek ve srubu. Ale je to jinak. Před srubem parkují čtvery pulky a uvnitř už hospodaří parta starších Finů. Sice bych se ještě vešel, ale přijedou ještě sněžničáři a to už by byla opravdu tlačenice. A kvůli tomu sem přece nejezdíme. Navíc tihle hoši jsou hodně upovídaní. Už vícekrát jsem pozoroval, že Finové jsou hodně povídaví, když nejsou zrovna sami. Sdělím partě, že pojedu dál, uvařím si večeři a mizím. Tak ještě 6 km na Ruktajärvi. Podle zpráv, by tam mělo být úplně volno.

Je to tak. Hurá! Při roztápění kamen, nacházím uvnitř několik obalů od limonád – všechny s hliníkovou vložkou. Hned si vzpomenu, že podobná situace byla i přede dvěma dny, kdy jsem z kamen vybral půl kýble nespalitelného odpadu. Navíc shledávám pokecaný vařič, i když jsem ho dokonale umyl. Sirky vyškrtané a dveře nezajištěné háčkem. Je to jasné – takhle tady zase hospodařily Amazonky – Aino–Liisa a spol. při svém již druhém noclehu. Zatracené holky. A pak že ve Finsku dělají ve srubech bordel Češi!. Taky jim to tam napíšu do knihy! Ale pro jistotu jen česky…
Sotva uvařím a jsou tu sněžničáři. Ani oni nechtěli trávit noc s upovídanou čtveřicí v sousedním srubu. Vyměníme si pár základních informací – odkud a kam a jaké bude počasí. Fin se ptá, kde beru vodu, říkám, že ze sněhu. Ta mu ale asi nevoní a vyráží s kýblem k jezeru pro jadrnější vodu tekutou. Vrací se až za dlouhou dobu a zmáčený ke kolenům. Konstatuje, že ze sněhu to je skutečně jednodušší.
Prohlížím jejich vybavení: pulky super, sněhová lopata, sněžnice a navrch dvě celé sobí kůže. Pro stávající podmínky samé zbytečnosti. Není divu, že se pohybují tak pomalu. Ale možná trénují na cestu na severní pól…

Ráno vyrážím brzy a zase na lehko. Je opět mráz a poslední den si chci vychutnat jízdou po pláních jen tak bez cíle. Původně cíl byl – projet Kevo kaňon. Jenže až na místě zjišťuji, že je pro lyžaře přístupný jen do konce března. Tak to příště musím přijet dříve. Průjezd kaňonem bude jistě super. Takhle jsem odsouzen jen k závistivým pohledům z okolních hor. Kaňon se táhne až k obzoru. Na druhé straně přechází v úzký esker – i na ten je z kopce pěkný pohled. Po eskeru vede letní cesta. Bude to asi pořádná štrapáce. V zimě je to po jezerech rozhodně pohodlnější. Na protějším hřebeni se rýsuje výrazný zářez. Takové zářezy vyhloubila voda tekoucí pod kontinentálním ledovcem. Zajedu si ho prozkoumat. Je podobný jaké znám ze Saariselky, jen menší.

Kolem poledne sníh opět změkne a poslední úsek se už bořím. Zalezu do srubu. Tentokrát se neukrývám před zimou, ale před horkem. Finové už jsou pryč. Pozoruji, že zde místní vychází později než Češi. Jsme holt zvyklí vstávat dříve. A v období jarních teplot se to rozhodně vyplácí.
Odpolední ležení a podřimování hrozně unavuje. Večer už nevím, jak si lehnout. Rozhoduji se. Pět km odtud při cestě je letní útulna. Prohlédl jsem ji cestou sem a vím, že má kamna. Což takhle si na poslední noc vyrazit tam. Bude z ní pěkný výhled na jezero, esker, západ i východ slunce. Venku už se ochlazuje, sníh zase nese. Vyrazím!
Všechno klaplo, až na maličkost. Kamna tam byly, ale nebylo tam dřevo. Z několika olámaných větví jsem sice vykouzlil iluzi ohně. Uvařilo to kaši, usušilo ponožky – jednu dokonce propálilo, ale nehřálo to. Útulna ostatně nebyla zimní ale letní, tak si nelze stěžovat. Západ a východ slunce se skutečně povedl, ale ta noc – brrr! Při otevírání dveří nepozoruji rozdíl teplot. Teploměr chybí, ale předpověď hovoří jasně -11C.

Tak brzo jsem zde dosud nevstával. Chroupu suché vločky, zapíjím studenou vodou a lezu do zmrzlých bot. Pokračuji po stopách sněžničářů – směr Poroerotus.
Několikrát už jsem na mapách viděl napsáno Poroerotus. Většinou to bylo doprovázeno i červenou hvězdičkou, což znamená vlastivědná zajímavost. Tak konečně ten zázrak uzřím. Postupně projdu průchody skrz 2 sobí ploty. Za tím druhým se už kolem pohybují skupinky sobů. Vlastní Poroerotus je prostor se složitým systémem ohrad. Zde probíhá značkování a třídění zvířat. Nyní je tu klid – sobi jsou v terénu. Překvapuje mě, že celý prostor je možno osvětlit z vysokých stožárů. Inu o zvířata se musí pečovat i v polární noci. Vedle ohrad je skupina malých chatek pro sobaře. I ty jsou nyní opuštěné, jen před jednou parkuje auto a je to – hádejte co – Škoda Felicia. Inu auto pro drsný sever! Pokračuji ve stopovačce – á tady Fin sundal lyže, nese je v ruce a táhne pulky po silnici, a tuhle stopy končí – zde parkovali auto. Ti se mají. To já musím ještě dobrých 15 km.

Cesta už není dobrá. Je totiž určená pro skůútraře a ti jedou terénem hlava nehlava, kopec, dolík, roští, štěrk – všechno je jim jedno, protože skútr mají vypůjčený… Když dojedu do Kargasniemi, mám toho tak akorát dost. A v téhle osadě navíc není vůbec nic zajímavého. Ale za chvíli přijede autobus a v teple na sedadle se rychle zapomíná na drobné útrapy. V mysli zůstane jen krása bílých plání a pohádkového bloudění v parku Kevo.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: