Na střeše Afriky

Masív vznikl před necelým milionem let v 5000 km dlouhém sopečném zlomu, který dnes nazýváme „Velkou příkopovou propadlinou“. Skládá se ze 3 nečinných stratovulkánů - Shira, Mawenzi a Kibo. Nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého afrického kontinentu je vrchol Uhuru (Vrchol svobody) na vulkánu Kibo s výškou 5895 m n. m. Dle místních kronik projevoval vulkán údajně ještě před dvěma sty lety sopečnou činností.

Z vrcholového kráteru Kibo vychází však stále sopečné plyny, a to přímo na straně vrcholu Uhuru. Kibo má vrcholový kráter o průměru 2,4 km s hloubkou až 300 metrů. Nejvyšší bod na okraji kráteru (5895 m) se nazývá právě Uhuru Peak. Vědci zjistili, že v roce 2003 byla tekutá láva jenom 400 metrů pod špičkou kráteru. I když se žádná nová vulkanická činnost neočekává, přece jenom jsou na místě obavy z toho, že se části hory můžou v budoucnu zřítit.

Prvními doloženými pokořiteli hory byli Němec Hans Meyer a Rakušan Ludwig Purtscheller, kteří zdolali vrchol 6. října 1889.

K nejvyššímu vrcholu Afriky se denně vydávají desítky zájemců o dosažení střechy Afriky. Jen cca jedné třetině (některé zdroje uvádí jedné pětině) z nich se podaří skutečně na střeše Afriky stanout. Naopak v roce 1984 dojeli na Uhuru dokonce už i dva cyklisté . . .

A 28. února L.P. 2013 v 6 hodin a 30 minut stojí v 15 stupňovém mraze na vrcholu Afriky i naše skupina. Vyčerpaní, ale se šťastným výrazem v tváři se v mrazivém úsvitu vzájemně fotíme na střeše Afriky. Neopakovatelný pocit štěstí . . .
A vrchol nebyl zadarmo – každý si během výstupu prodělal celou řadu krizí, dech se krátil a každý výškový metr stál mnoho sil. Řídký vzduch vysává sílu a jen vůle a touha po vítězství žene každého kupředu. Jen se nevzdat, podpořit kamaráda – dokážeme to vůbec ??
Na vrcholovém hřebeni je k dispozici jen asi poloviční množství kyslíku než dole, oči se zavírají únavou, mráz štípe do tváří, rukou i nohou, na ledovém traverzu hrozí i zřícení do kráteru, ale boj o vrchol stále pokračuje. Již je vidět, ale blíží se jen strašně pomalu, řídký vzduch dovoluje vždy jen pár souvislých kroků a pak dlouze lapat chybějící kyslík . . .
A pak najednou už to výš nejde a vycházející slunce ozařuje vrcholovou tabuli:

CONGRATULATION, YOU ARE NOW AT UHURU PEAK, 5895 M.

Jako omámeni stojíme na střeše Afriky a rozhlížíme se kolem. Již nesouvislé ledové masy ohromují ještě stále svoji mohutností a jako z jiného světa se jeví obrovitý stín, který vrhá při úsvitu Kilimanjaro na kilometry daleko. Stisky rukou, radost i dojetí, vrcholová fota a v 15 stupňovém mrazu není už navíc čas. Dokázali jsme to a teď opatrně dolů.

Na závěrečný výstup k vrcholu jsme se vydali od chaty Kibo (4700m) již předcházející den 27.2. v 23:00 hod. Tři ze skupiny zůstávají odpočívat na chatě Kibo a o vrchol se z různých důvodů nepokusí. Jediná žena výpravy statečně nastupuje ve 23:00 hod s ostatními do strmé závěrečné stěny a dosahuje výšku úctyhodných 5300m. Zde je však u konce sil a vrací se s jedním z horských vůdců zpět do chaty.
Noc z 27. na 28.2. 2013 a ráno 28.2. spojené se 7,5 hodinami výstupu na vrchol budou už navždy pro každého z nás jedním z nejsilnějších (a jedním z nejtěžších a nejkrásnějších) zážitků v životě.
V doprovodu několika místních zkušených horských vůdců a dvou zástupců organizující cestovní kanceláře Loudatour dosáhlo vrcholu 5 klientů (a dva zástupci cestovní kanceláře). Dle statistik dosahuje vrcholu jen asi každý třetí až pátý turista a dosažení vrcholu není skutečně „zadarmo“. Je třeba si ovšem přiznat, že bez kvalitního doprovodného týmu nosičů, kuchařů, číšníků a horských vůdců (pro naši skupinu 11 osob celkem kolem 30 osob) bychom se z dosažení vrcholu těžko radovali. Celý tým nám na závěr u chatek Mandara zazpíval píseň o Kilimanjaru a bylo opravdu zač všem ze srdce poděkovat. Certifikát o výstupu, či dosažení výšce předal všem po sestupu zkušený horský vůdce a šéf celé skupiny Frank.

Pohodové zakončení nás čekalo následují den na safari v parku Amboseli. Příjemné zázemí s vynikající stravou, neopakovatelné pohledy na stáda slonů s masívem Kilimanjara v pozadí podtrhly celkový úspěch akce. Pro každého byla zajímavá i návštěva masajské vesnice, žijící již po staletí tradičním způsobem života. A poslední tečkou byla večeře ve vyhlášené nairobské restauraci Carnivore. Zde jsme se mohli nasytit chutnými masovými steaky všeho druhu až k prasknutí.

Během neuvěřitelně krátké doby (10 dnů) jsme nejen dosáhli vrcholu Afriky a viděli divokou zvěř ve své původní domovině, ale při kontaktech s doprovodným místním personálem a při přesunech po Tanzánii i Keni jsme měli možnost poznat i nesmírně tvrdý a těžký život místních obyvatel v této části světa. V každém z nás zanechal zájezd nesmazatelnou stopu, vyrytou překonáváním sebe sama a pohledem na svět z úplně jiného úhlu, než jsme byli dosud zvyklí.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: