Val Codera - bohem zapomenutá dolina.

Autem se dostáváme od místního nádraží uličkami až k jakési hrázce na potoku, který vytéká z doliny. Zde začíná také značená cesta Sentiero Roma (Italia) do doliny Val Codera, která pak dále pokračuje coby jižní transmagistrála podél celého hřebene Bergellu. Od auta stoupáme prudkým svahem po jakési honácké stezce. Asi po hodině již otravného stoupání se dostáváme k bývalému žulovému kamenolomu a následně i pár kamenným chaloupkám. Jsme tak asi 500 metrů nad hladinou jezera. Nyní cesta již jen pozvolna stoupá do divoce působící doliny Val Codera. Hluboko dole pod námi crčí kaskády potoka. Nad námi se zvedají štíty ještě minimálně dalších 1000 metrů. Několikrát přecházíme vyschlé rokliny. Na každém kroku plašíme hbité ještěrky. Jsou tu kromě takových těch "našich" i pěkné brčálově zelené kusy 25-30 cm dlouhé. V dolině před námi se objevuje jako zjevení vesnice Codera.

Jak tady mohou žít lidé? Z rozpálených žulových ploten stékají teplé praménky vody. Sprchujeme se. Jakousi galérií vysekanou do skály se dostáváme k malému, upravenému hřbitůvku. Po chvíli vstupujeme i mezi tajuplně vyhlížející kamenné domky vesnice. Před hostincem na návsi si hrají přičmoudlé děti. Zvonice odbíjí poledne. Sedneme si na lavici před chalupou.

Za chvíli se objeví chlapík v ošuntělé pracovní košili a kalhotách:"Prego". "Dáme si něco? Aqua minerála. Parle Englise?", začínám opatrně. "Only little. Aqua is overthere." , ukazuje na kohoutek ve skále. Zaujme mi cedulka s nápisem Musseo Etnografico. "Is it open?" a přidávám snad jedinou větu, kterou v italštině jsem schopný dát dohromady:"Quanto coste abitato?" . "Tventy five euro with breakfast.", zní odpověď a hostinský se o nás začíná více zajímat. Dozvídám se, že barák přestavuje, ale do muzea nás pustí, budeme-li chtít. Ve vesnici žije 10 stálých obyvatel, ale většinou již velmi starých. Zásobováni jsou helikoptérou. Na nástěnce u zvonice je připíchnut výstřižek z novin. Reinhold Messner zde píše o údolí Codera: "Je to malý ráj !" . Dávám mu za pravdu.

Po občerstvení se začnu schánět po hostinském a vstupu do muzea. Scházíme po schůdkách do sklepení plného stavebního materiálu a nářadí. Náš chlapík odemyká dveře a před námi se otvírá pokojík s černou kuchyní, kolovratem, ručně tkaným povlečením na posteli, dřevěným talířem s fazolemi a jedlými kaštany, na zdi visí ohromná ruční pila, hřeben na ovce, ale i staré lyže a kožené boty s cvoky, které dříve sloužily jako mačky. "Potom tady zhasněte." , zanechává nás v 19.století náš průvodce. Nemůžeme se vynadívat. V malé pokladničce necháváme nějaké drobné euro, zhasínáme a vracíme se do reality.

Necelý kilometr nad vesnicí Codera stojí také pár kamenných chatrčí, od nichž se dá pohodlně sestoupit až do koryta potoka. Hezkou chvíli se zde cachtáme. Je parno, ale voda je ledová - není divu, závěr doliny Val Codera vede k jihozápadnímu úpatí Piz Badille ...

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: