|
Cykloturistika víkendy
|
|
Cykloturistika
|
|
Turistika
|
|
Trekové trasy
|
| Vyber zájezd jinak ... |
| Duben 2024 | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| Po | -t | St | Lt | Pß | So | Ne |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
| 29 | 30 | |||||
(Zpět na seznam reportáží)
Jak rozehřát chladnokrevné Finy?Již řadu let směřuje invaze českých turistů s běžkami do severního Finska. Jsou tam totiž pro nás ideální podmínky. Hodně sněhu, příjemná krajina a hlavně ubytování zdarma. Tak se to alespoň tvrdí. V národních parcích jsou péčí finského státu vybudovány dřevěné sruby. Ty jsou správou parku vybaveny vším potřebným: saunami, nařezaným dřevem, vařičem s naplněnými bombami, nádobím a dokonce na záchodě máte připravené hoblinky na zasypávání hovínek, aby to nesmrdělo. Prostě ráj. Jenže se to rozkřiklo a poslední dobou se zdá, že Češi začínají finskou pohostinnost zneužívat. Po Finech jsme nejčastější návštěvníci. Není divu. Seveřané sem nejezdí, protože to mají doma také. Jižané sem nejezdí, protože je tu zima a nemají lyže. Uvádím pár zkušeností z našich putování. Pomohou vám orientovat se v problematice ubytování. Sruby jsou několika kategorií:
Informace o Finské štědrosti k turistům je u nás velmi rozšířená a řada cestovních kanceláří to zahrnula do své nabídky. Zpočátku to nevadilo, protože do Finska jezdilo Čechů málo. To se ale mění. Samotářští Finové, zvyklí bloumat sami v bílé pustině, nalézají stále častěji chatky obsazené skupinami nezvaných hostů.
Uvedu příklady: Dorazili jsme do rezervovaného srubu na jezeře Luirojärvi. Ve vedlejší místnosti (volně přístupné) byl již ubytován Fin se synem. Nejprve se nás snažil přesvědčit, abychom šli do jiného srubu. Když neuspěl, odešel i se synem navečer pryč. A to jsme vůbec nespali v „jeho“ místnosti. Druhý den jsme přejížděli ke srubu Hammaskuru, vzdálenému cca 10 km. Na poloviční cestě jsme potkali oba Finy, jak se vrací zpět na Luirojärvi. Stálo jim za to si ještě navečer zajet přespat někam do klidu. Chtěl jsem se zeptat na cestu, neb jsme zrovna trochu bloudili, ale oni se nám obloukem vyhnuli. Jednou jsme byli ve srubu se dvěma Finy. Neříkali nic, ale zjevně trpěli. Ráno se otázali nenápadně, kam jedeme a poté odjeli na opačnou stranu. To aby nás už nikdy nepotkali. Jiný příklad: přijeli jsme do srubu Portikoski (volně přístupný). Nikde nikdo. Ubytovali jsme se. V osm večer dorazili dva Finové. Vyslal jsem nejhezčí dívčinu, aby jim sdělila, že je nás 9, ale že jim poskytneme libovolná dvě místa, která si vyberou. Já jsem si začal chystat bivak na lavici venku – docela jsem se na to těšil. Když Finové uslyšeli kolik nás je, zvolali s děsem v očích“ „Nine!“. To jako „devět!“. Sebrali se a již skoro za tmy odjeli neznámo kam. V jiném srubu jsme použili ne zcela legální taktiku. Srub měl rezervovatelnou a volnou část. Celkem 10 + 10 míst. Přijeli jsme jako druzí. Už tam byl jeden Fin. My jsme pak vyplnili zbytek volné části srubu. Původně jsme měli jet dále, ale změna počasí nás donutila, zůstat zde. A zaplacený srub zůstal za horami. Těsně před setměním přijeli další 3 Finové. To je u nich typické! Protože jsme měli klíček, a ten je univerzální, nabídli jsme jim ubytování v komfortnější části srubu. Po kratším váhání přijali. Čekali, jsme, že se k nim přestěhuje i ten jeden mohykán, ale marně. Obětavě vydržel s námi v přeplněné části. Jen jednou jsme potkali na poměry v parku obrovskou skupinu – 17 osob. Ale nebyli to Češi, nýbrž – Finové. Tentokrát jsme to byli my, kdo se jim klidil z cesty. Tady vidíte, že jde o citlivou záležitost, kterou je třeba řešit individuálně. Podrobným studiem zápisů v ubytovacích knihách, jsme zjistili, že naprostá většina našich turistů zatím využívá neplacené sruby. Základem dobrého soužití s domorodci se ale stane strategie placených srubů. To bude sice trochu bolet, ale nakonec se to vyplatí. Ještě trochu počtů. V celém národním parku Urho Kekkonena je něco přes 200 míst ve volně přístupných srubech a necelá stovka míst placených. Když uvážíme, že v části parku, která přiléhá k hlavním turistickým centrům (Saariselka, Kilopaa) je vždy vyšší koncentrace turistů, je jasné, že i jeden autobus naplněný chtivými Čechy, už může způsobit nával. V případě dalšího známého parku – Lemmenjoki je situace ještě horší: 80 volných a 15 placených míst. Současně ale z toho vyplývá, že množství turistů cestujících tímto způsobem je poměrně malé. V některých srubech v okrajových částech parku se za celou zimní sezónu vystřídá jen několik desítek osob. Nedá se to vůbec srovnat s masovou turistikou, která má ve „svých“ centrech (Saariselka, Kilopaa aj.) kapacity mnohonásobně vyšší. Kdo je ale ubytovaný zde, se vlastními silami dostane sotva k prvním srubům. K delším cestám musí použít sněžné skútry. A takové cestování má k laponské romantice daleko.
... a nebo přes tvůj facebook profil: |
